Celovečerní dokument režisérky Hany Pinkavové o horolezkyni, humanitární misionářce, spisovatelce a matematičce Dině Štěrbové. Nikdy se nevzdávej, neztrácej naději, zkoušej své hranice – to je krédo Diny Štěrbové, která jako první žena na světě v roce 1984 pokořila osmitisícovou hranici himálajské Čo Oju.
V té době byly ženy s cepíny a mačkami na osmitisícovkách raritou. Ke stoupání na nejvyšší vrcholy se v době normalizace probojovávala. Podpora horolezeckého svazu nebyla žádná, chlapi ženy na expedice nebrali. Vydělávala si na ně bouráním komínů a též šitím péřových spacích pytlů. Dina v roce 2005 odjela do pákistánského Baltistánu postiženého katastrofálním zemětřesením a s horolezeckým kolegou Vítězslavem Dokoupilem založila malou neziskovku. Pomohli ve výšce 3 500 m opravit mosty, vybudovat cestu, zavlažovací kanál a vodovod do jedné z nejodlehlejších vesnic. Po dvouletém úsilí zde vybudovali malou českou nemocnici. Jejich projekt zachránil za 17 let činnosti mnoho životů. Dina si je vědoma, že tržní mechanismus vstoupil i do velehor a má také negativní důsledky. Přesto Dina, stejně jako většina náboženství, věří, že zachránit jednoho člověka rovná se zachránit celý svět. Je to psáno v Bibli i Koránu. Jednaosmdesátiletou horolezkyni budeme též doprovázet při jejím loučení s velehorami a na výpravě do Pákistánu při humanitární misi.
Za oponou velehor
Scénář a režie: Hana Pinkavová
Producenti: Viktor Schwarcz (Cineart TV Prague), Silvie Panáková (Dayhey)
Koproducenti: Česká televize, Margita Štěrbová
Kamera: David Čálek (natáčení Baltistán), Jan Bartoň (natáčení ČR, Slovensko)
Druhá kamera a dron: Jakub Freiwald (Baltistán)
Zvuk: Jan Hála (Baltistán), Pavel Hruda (ČR a Slovensko)
Střih: František Pospíšil
Dramaturgyně: Eva Hrozková
Kreativní producentka ČT: Alena Müllerová
Výkonný producent ČT: Jiří Vlach
S podporou: Státní fond kinematografie, Audiovizuálny fond, Gemini
Distribuce: CinemArt a.s.
O filmu
Příběh Diny Štěrbové začíná ve chvílí, kdy doma píše knihu o mnohaleté humanitární
pákistánské pomoci a pochybuje, jestli někoho bude zajímat. Její obavy vyvrátí fakt,
že v Českém rozhlase natáčejí její několikadílné osudy. Dozvídáme se, jak ji
poznamenala válka, smrt bratra, věznění otce, právníka německé národnosti. Jakým
traumatem pro ni bylo po roce 48 „vyhoštění z bytu” a tátův vyhazov z místa soudce v
padesátých letech, kdy nechtěl soudit podle not KSČ. Jakou křivdu a beznaděj cítila,
kdy ji kvůli špatnému posudku nepřijali na vytouženou medicínu. V době normalizace
bojovala za svou důstojnost a snažila se žít ve svém soukromém vesmíru. Už v dětství
ji okouzlil Hillaryho výstup na Mount Everest a zasáhla první ženská výprava na
Anapurnu končící tragicky. Ve čtrnácti letech tajně s kamarádkou vylezla na Lomnický
štít a propadla kráse hor. Vystudovala a pak pětatřicet let učila na univerzitě v Olomouci
„vysokou“ matematiku. Ke stoupání na nejvyšší vrcholy se v době normalizace
probojovávala. Podpora horolezeckého svazu nebyla žádná a chlapi ženy na expedice
nebrali. Vydělávala si na ně bouráním komínů, šitím péřových spacích pytlů. První
expedici na sedmitisícovku, kterou organizoval její manžel, přírodovědec a ekolog
Otakar Štěrba, si Dina vybrečela. Spolu s mužem absolvovala i vodácká dobrodružství
na Sibiři, v Kanadě a USA. Nepál a Pákistán navštívila dvacetkrát.
Katastrofické zemětřesení v Pákistánu v roce 2005 zničilo velkou část infrastruktury, o
život přišlo přes 100 tisíc lidí. Dina tam odjela s manželem Otakarem budovat
vodovody a s horolezeckým kolegou Vítězslavem Dokoupilem založila malou
neziskovku. Pomohli opravit dva mosty, vybudovat cestu, zavlažovací kanál a vodovod
do nejodlehlejší vesnice ve výšce 3500 m. Po dvouletém úsilí tu za strastiplných
okolností vybudovali malou českou nemocnici. Jejich projekt zachránil za 17 let
činnosti už mnoho životů. Koupili počítač a ultrazvuk, zajistili oční mikroskopickou
jednotku, založili záchrannou službu, pro kterou koupili dva džípy. Od existence
nemocnice žádná žena neumřela při porodu, přes 300 dětí s meningitidou, zápalem
plic a záškrtem bylo zachráněno. Přiváželi léky a zdravotní techniku. Rozšířili
malotřídku a sehnali vybavení. Budují kemp a turistické centrum, z výtěžku peněz
chtějí částečně financovat nemocnici
Dina si je vědoma, že tržní mechanismus vstoupil i do velehor a horolezectví a má i
negativní důsledky. Obyvatelé údolí se přizpůsobuji komerci, peníze mění jejich
hierarchii hodnot. Přesto Dina dle většiny náboženství věří, že zachránit jednoho
člověka rovná se zachránit celý svět. Je to v Bibli i Koránu. Poslední Dininou aktivitou
v Baltistánu je zakoupení pozemku ve Skardu a výstavba hostelu pro 35 dětí horalů,
adeptů středoškolského vzdělání. Nejtěžší je udržitelnost projektu. Přesvědčit
Aranďany, že oni jim jen ukazují cestu. Dina se ani ve svých 83 letech nevzdává. „17
let humanitární pomoci v Arandu považuju za obrovské privilegium a ráda bych ji dělala
tak dlouho, jak budu moct. Moje horolezecké výpravy byly k tomuto cíli nejlepší.
Nevadí, že je to jen kapka v moři. To je vlastně ten DOTEK ABSOLUTNA.“
Lokace natáčení
Během natáčení absolvoval štáb dlouhou cestu do pakistánského Islámábádu, odtud
do Skardu – Arandu a okolí ve výšce okolo 3200 až 4500 metrů. Natáčelo se v okolí
řeky Indus a Shyok, v Khapulu, Skardu i v různých lokacích v Islámábádu. Druhou
etapou bylo natáčení v ČR a SR.
Výstupy a expedice
− Navzdory „normalizaci“ Dina vyšplhala na Pamír, lezla na Altaji, v Alpách,
Pyrenejích, na Aljašce.
− 1970 – jako první žena východní Evropy vystoupila s první československou
expedicí do Karakorumu na Mani Peak (6 700 m).
− 1977 – sólový výstup na nejvyšší horu Afganistánu No-shaq (7 495 m).
− 1980 – vedoucí 1. ženské expedice na Manaslu v Nepálu (8 163 m). Bez podpory
horolezeckého svazu, peníze vydělaly bouráním továrních komínů.
− 1984 – historicky nejmenší ženská expedice na 6. nejvyšší vrchol světa Čo Oju
(8 201 m) s Věrou Komárkovou a 2 šerpy: výpravu zaplatila šitím 30 spacích pytlů.
− 1988 – první český výstup na Gasherbrum II (8 035 m).
− 1991 a 1992 – pokusy o Mount Everest. Nefunkční kyslíková bomba jí sen překazila.
− 1994 – vedoucí výpravy Broad Peak, kde zahynuli 2 horolezci. Pro obrovské trauma
poté několik let do hor nemohla.
Ocenění
− Prezident Pákistánu udělil Dině v roce 2017 jako teprve druhému cizinci nejvyšší
civilní vyznamenání SITARA-E KHIDMAT (Hvězda za službu).
− Z rukou českého prezidenta převzala Záchranářský kříž. Za šíření dobrého jména v
zahraničí dostala v roce 2020 cenu ministra zahraničí – GRATIAS AGIT.
− V roce 2023 získala Stříbrnou medaili předsedy Senátu Parlamentu České republiky
a Medaili Za zásluhy 1. stupně o sport a humanitární činnost z rukou prezidenta
České republiky Petra Pavla.
Knihy a CD
− Čo Oju, tyrkysová hora (1988)
− Touhy a úděl (2014) – historie prvních ženských výstupů na osmitisícovky
− Putování po kanadských řekách (1991) – spoluautorem je manžel Otakar Štěrba
− Mise v Baltistánu (2022)
− Svět Himálaje (2022) – poznávací CD
Rozhovor s Dinou Štěrbovou
Vás hory fascinovaly už od let dospívání. Kde se tahle touha ve vašich genech
vzala a jak si vysvětlujete, že vás po celý život neopustila?
To opravdu nevím, o svých genech nerozhodujeme. Ale je obvyklé, že fascinace
čímkoliv se u člověka projeví v mládí, když je na začátku své cesty životem a objevuje
to, s čím jeho duše bytostně rezonuje. Bylo mi čtrnáct let, když jsem na výletě do Tater
poprvé spatřila vysoko – vysoko miniaturní postavičky horolezců zdolávajících Jižní
stěnu Ostrého štítu. Bylo to jako blesk z nebe, v té chvíli mi bylo jasné, že právě tohle
chci také.
Jste považována za průkopnici československého horolezectví, ale v době, kdy
jste zdolávala nejvyšší vrcholy, nebyla tato sportovní disciplína ženám
nakloněna. Muži nechtěli své kolegyně brát s sebou na výpravy s tím, že nemají
dostatečné fyzické schopnosti ani psychickou odolnost k dobývání velehor. Jak
jste se s těmi pochybnostmi a animozitami vyrovnávala? Neodrazovalo vás to
od horolezectví?
Neodrazovalo, ba právě naopak, motivovalo mě to k překonávání těchto potíží. S
podobnými animozitami se člověk nevyrovnává lehce a setkala jsem se i s docela
brutálními a navíc hloupými, v mém případě ještě umocněnými dobou normalizace,
kdy jsem rozhodně nepatřila do výkladní skříně socialistického horolezeckého svazu.
Ale pokud to člověk nedokáže a vzdá to, může to, jak se říká, rovnou zabalit. Nebyla
jsem zdaleka jedinou ženou, která se s tím v nějaké podobě potýkala, ale bylo to
vlastně logické, protože každý, kdo dělá něco neobvyklého, zákonitě narazí na
překážky. A potkalo to i mnohé jiné ženy, včetně těch nejlepších, jako byla Wanda
Rutkiewiczová nebo Lydia Bradeyová, která jako první žena zdolala Mt. Everest již v
roce 1988 bez umělého kyslíku. I proto jsem napsala svoji knihu „Touhy a úděl“, která
je historií prvních ženských výstupů na osmitisícovky, vykoupených nejen
cílevědomostí, odvahou a dřinou, ale nezřídka i trpkými slzami.
Vaší osudovou lezeckou destinací byly hory v Pákistánu – pokud vím, byla jste
tam jedenadvacetkrát a k tomu letos znovu. Proč vás právě vrcholky
pákistánských velehor tak fascinovaly?
Měla jsem to štěstí, že jsem se do Karákorumu, pákistánské části Himaláje, dostala
jako členka 1. čs. expedice, která tam kdy vyjela. A podařilo se mi dokonce již tenkrát
stanout i na vrcholu hory Mani Peak, 6 700 m vysoké, co byl po dlouhé době po 2.
světové válce první ženský výstup v tomhle pohoří. To bylo pro mě velkým
povzbuzením, pomohlo mi to odbourat pochybnosti, takže jsem začala věřit, že výšky
nejsou jen doménou mužů, jak se tehdy všeobecně tvrdilo.
V roce 1984 jste stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju a napsala o tom
úspěšnou knihu „Čo Oju: Tyrkysová hora“. Byla jste na sebe pyšná při vědomí,
že jste první ženou na jejím vrcholu, a navíc ve svých čtyřiačtyřiceti nejstarší
ženou, která do té doby zdolala osmitisícovku?
Neřekla bych, že jsem byla na sebe pyšná, to mě vlastně ani nenapadlo, cítila jsem
spíše obrovský vděk, že se nám to navzdory mnoha peripetiím a po mnohaletém úsilí,
kdy nám navíc s Věrou Komárkovou nikdo nevěřil, podařilo. A navíc jsme měly to
obrovské štěstí, že jsme ještě byly v celém údolí po několik týdnů jedinou miniaturní
výpravou. To se již dnes téměř nemůže stát, intimitu hor z velké části zničilo komerční
horolezectví.
Které z dalších vysokohorských výprav se vám nejvíc zapsaly do paměti?
Vedle Čo Oju byl mým obrovským zážitkem i výstup na moji druhou osmitisícovku
Gasherbrum 2 v Karakorumu, kterou jsme vylezly v roce 1988 s Livií Klembárovou,
který byl tehdy podobně jako Čo Oju absolutním čs. prvovýstupem. Užily jsme si sice
nepřejícnosti a hořkosti víc než dost, ale člověka s odstupem času těší fakt, že se
nevzdal. Velkým zážitkem byl pro mě i můj sólo výstup v roce 1977 na nejvyšší horu
afghánského Hindúkuše, když moji kamarádku Martu Melzochovou – Špakulovou
postřelili bandité a já jela do hor na vlastní pěst a po jedenácti dnech jsem stála na
vrcholu sedmi a půl tisíc metrové hory. Na takovou věc člověk nikdy nezapomene, a i
po letech se vám vybavují obrazy hor a situací v neuvěřitelně živých barvách. Mnoho
radosti jsem ale zažila i při skalním a zimním lezení ve Vysokých Tatrách, které byly
mojí nejdůležitější školou. A bavilo mě i lezení na cvičných skalách, hlavně v
Moravském krasu, kde jsem nejvíce ze všeho milovala lezení v propasti Macocha. I
dnes to ve mně vzbuzuje úžasné estetické vzpomínky.
Kde se ve vás brala ta vůle překonávat fyzické hranice a jak jste se jako
vysokoškolská pedagožka na ty náročné výstupy připravovala? Jak vypadaly
vaše tréninky, abyste zvládala extrémní zátěže?
Bavilo mě to, při tréninku, a to jak vytrvalostním, tak lezeckém se navíc člověk
odreagoval od normalizační šedi, ze které se nám obracel často žaludek a ve které
jsem prožila svoje nejlepší roky. Jako by člověk vypadl do lepšího světa, kde platí
spravedlnost a člověk nemůže získat něco podvodem. Dávalo mi to pocit svobody,
která ve veřejném prostoru chyběla. Byla to vlastně taková očistná terapie, která nám
zachraňovala duševní zdraví a pomohla zachovat si lidskou důstojnost.
Jak se snoubí jedna z vašich životních lásek – racionální matematika, kterou jste
na vysoké škole přednášela, s téměř iracionální posedlostí šplhat do nebe?
Budete se divit, ale doplňovalo se to.
Považujete za štěstí, že vás s manželem Otakarem spojovala láska k lezení?
Považuji to za velké štěstí, i když Otakar měl blíže k vodě – profesně i k té divoké.
Nejdůležitější bylo pro mě ale jeho pochopení a podpora, co není tak úplně obvyklé v
horolezeckých manželstvích. Navíc jsem se s ním dostala i na úžasné vodácké
expedice na kanadské a americké či sibiřské řeky. Největší devizou našeho manželství
bylo, že jsme nikdy jeden druhému nezkazili žádné jeho směřování, podporovali jsme
se navzájem, i když to pro toho druhého znamenalo třeba více povinností.
Dnes je asi všechno trochu jinak, ale v časech vaší vrcholné horolezecké kariéry
bylo zřejmě těžké skloubit špičkové výstupy s rodinným životem a mateřstvím.
Jak se s tím vyrovnával váš syn Michal? A změnil se nějak mateřstvím váš postoj
k riziku, které je s tímto extrémním sportem nerozlučně spjaté.
Náš syn Michal s námi jezdil od útlého věku o víkendech na lyže, běžky a výlety, na
cvičné skály do krásné přírody, kde jsme spali pod širákem, anebo ve stanu, a zatímco
jsme lezli, hrál si s ostatními horolezeckými dětmi na indiány, dělal s nimi ohýnky a byl
na zdravém vzduchu. Jinak žil život běžného dítěte své doby, záleželo nám na něm i
na jeho vzdělání a byl pro nás tím nejdůležitějším v životě. Myslím, že strávil se svými
bláznivými rodiči šťastné dětství. Otakar ho později bral i na některé vodácké výpravy
do Dunajské delty, a dokonce i do Mongolska, co mu určitě rozšiřovalo tehdy dost
omezené obzory a pomohlo mu ve světě se zorientovat. Na většinu svých výprav jsme
však neodjížděli s Otakarem společně, ale každý sám – on na vodu, já na hory. Věděla
jsem, že se na Otakara v zásadních věcech můžu spolehnout, i když jsem po svém
návratu nacházela zvadlé splihlé kytky v přetékajících květináčích, zalitých těsně před
mým příchodem, a v našem bytě jsem musela provést generální úklid. Podstatné bylo,
že se Otakar vždy o Michala postaral, jinak bych asi nebyla mohla odjet. Že to nebylo
tenkrát zdaleka tak samozřejmé, dokazovaly opačné zkušenosti mých horolezeckých
kolegyň, které takové štěstí neměly a na žádné vysoké hory proto nevylezly. Faktem
je, že se mi nikdy neodjíždělo lehce, a to nejen kvůli Michalovi, ale i kvůli mamince,
která se o mě velice bála. Rodičům jsem svůj odjezd oznamovala vždy až na poslední
chvíli. A vlastně jsem se nikdy nezbavila obav z toho, co by bylo s Michalem, kdybych
se z nějaké výpravy nevrátila. V tomto smyslu opravdu platí, že mateřství je Achillovou
patou ženského horolezectví, jak o tom ostatně vypovídají i složité životní příběhy
mnoha vrcholných horolezkyň, o kterých píšu v mé knize „Touhy a úděl“.
Co se týče rizika obecně, člověk se mu nemůže úplně vyhnout ani při běžných
činnostech, například při řízení auta a podobně. I celý vývoj člověka byl historicky
podmíněn schopností rizika všeho druhu překonávat, od pravěkých lovců až po dnešní
kosmonauty. A lidi, kteří mají tuto potřebu, zdánlivě snad samoúčelnou (mezi které
patří i horolezci), je snad možné tolerovat jako přenašeče tohoto genu, protože
nemůžeme vědět, kdy jej zase lidská společnost jako taková bude potřebovat. Je ale
důležité, aby si člověk dovedl najít pro sebe únosnou míru rizika, co ale není tak lehké
a vyžaduje to dlouhodobé sbíraní zkušeností a svoji roli hraje i štěstí.
Ve své knize píšete, že hory jsou skvělým místem sebepoznání. Co podstatného
jste se díky nim o sobě dozvěděla?
Jedna stará budhistická moudrost praví, že člověk musí vylézt hodně vysoko, aby
dohlédl na dno své duše. Jinými slovy to znamená, že horolezec si občas musí
sáhnout na hranice svých možností. A když mu to vyjde, nebo chcete-li projde, zaplaví
ho pocit nevýslovné až euforické radosti. A myslím si, že právě na toto si člověk
vypěstuje jakousi závislost, chce ten pocit zasloužené vnitřní radosti prožívat
opakovaně. Otakar na to měl svůj názor, když říkal, že horolezectví je tahání čerta za
ocas, ačkoliv s jeho vodáctvím to nebylo o nic méně nebezpečné … Není to ale jediné
sebepoznání, které hory člověku zprostředkují. Je to určitě i pocit splynutí s přírodou,
kdy máte pocit, že jste ve všem a všechno je ve vás. Je toho víc, hory mi také vždy
pomohly srovnat si hodnoty, uvědomit si, kolikrát se v běžném životě honíme za
nepodstatnými věcmi a zbytečně si s nimi děláme hlavu. Stručně řečeno, hory mi vždy
pomohly si sjednat nadhled.
Jak se přihodilo, že jste se začala věnovat pomoci lidem, které jste během svých
pákistánských horských výprav poznala? Zejména v odlehlé vesnici Arandu,
kde jste společně s dalším Čechem Vítězslavem Dokoupilem, uskutečnili řadu
projektů včetně výstavby nemocnice. Přece jste nebyli profesionální
humanitární pracovníci, a to bylo hodně velké sousto…
Do značné míry to byla otázka náhody, která ale, jak známo, přeje jen připravenému.
Mým dětským snem byla medicína, na kterou jsem se díky svému původu opakovaně
nedostala. Ta potlačená touha ale kdesi pod povrchem ve mně zůstala, a tak se mi
medicína vyhozena dveřmi vrátila oknem. Byl to zajímavý životní oblouk i v geografické
podobě, protože vesnička Arando se nachází jen 2-3 dny pochodu od místa mé první
výpravy do Karákorumu, údolí Haramoshe s Mani Peakem. Faktem je, že na začátku
jsme si s Víťou vůbec neuvědomovali, do čeho jdeme, protože bychom asi nebyli měli
k tomu odvahu. Bylo to jako skočit do vody, ze které nebylo návratu. V celé té
záležitosti ale určitě hrálo roli to, že jsme oba s Víťou byli horolezci a měli jsme
vypěstovanou vlastnost překonávat rizika. A vlastně není žádnou náhodou, že
podobné projekty malých nemocnic ve vysokých horách jsou všechny dílem horolezců.
Ať již je to legendární příběh Hillaryho nemocnice pod Mt. Everestem, který vznikl již v
padesátých letech minulého století po jeho prvovýstupu na nejvyšší horu planety,
anebo nemocnice ve východonepálské Gunse, kterou založila a provozuje Cherie
Bremer-Kampová, horolezkyně, kterou na Kanchenjunze zachránili místní domorodci,
a několika málo dalších příkladů včetně projektu italské lékařky Marie Assunty Lennoti
ve vesnici Askoli pod horou K2. Nejtěžší ze všeho ale není nějakou nemocnici někde
postavit, nýbrž zaručit její trvalou funkční udržitelnost. A to je důvodem, že se do
Pákistánu stále vracím.
Váš nejen sportovní život by vydal na několik dokumentů. Shodly jste se
vždycky s Hanou Pinkavovou, co do filmu dát a co ne?
Nebylo to lehké, ale zvládly jsme to.
Jak jste prožívala váš nedávný – dvaadvacátý – návrat do „vašeho“ Pákistánu?
Co se vám honilo hlavou?
Prožívám to vždy pragmaticky a dost hekticky, ale v posledních letech se pro jistotu
nechám prohlídnout, protože vím, že v případě nějaké závažné zdravotní komplikace
by to nemuselo v mém věku skončit dobře. Pákistán je po těch letech již něco jak můj
druhý domov, prožívám tam věci dobré i zlé, protože ne všechno se člověku podaří a
některé věci vyžadují dlouhodobé vytrvalé úsilí. Tentokrát se mi ale konečně po šest
letech podařilo uvést do řádného režimu náš internát ve Skardu, který nese jméno
Czech hostel a ve kterém teď bydlí třiadvacet studentů z Arandu, kterým je tak zajištěn
přístup ke vzdělání. Všechno jsou to kluci, kteří v roce 2007, kdy náš humanitární
projekt v Arandu začal, buď ještě nebyli na světě, anebo byli malými batolaty.